Než se rozhodnete pořídit si štěně, měli byste zvážit několik málo podstatných detailů, které ale mohou být v konečném důsledku velmi zásadního charakteru 
. Toto platí obecně pro všechna plemena 
.
K čemu slouží rodokmen?
Zde bych ráda osvětlila, jak je to vlastně s rodokmenem, zkráceně PP (průkaz původu).
Rodokmen neznamená vůbec chodit na výstavy, ale spíš jistou dávku zodpovědnosti a snahy majitele a chovatele feny/psa o zachování standardu plemene a chov jako takový. PP znamená, že jsou známí předci daného jedince, dá se zjistit jeho věk, úspěchy, eventuálně nemoci, na které trpí/trpěl. Chovní jedinci jsou opravdoví představitelé plemene, kteří prošli tzv. bonitací, kde se hodnotí (podobně jako na výstavě) jeho přednosti a další, zda pes či fena odpovídá standardu, jakého je charakteru. Samozřejmě PP nezaručí zdraví jedince, ale to není jisté u psa bez PP už vůbec.
Pokud pes má hrubé nedostatky nebo vady, do chovu není vpuštěn. Jsou to vady, které by se mohly přenášet dál na generace, což je nežádoucí, nikdo by určitě nechtěl mít psa s křivými nebo vypadanými zuby, nebo aby kulhal či byl psychicky nevyrovnaný.
Takže je podstatné si na začátku stanovit, jaké mám plány s pejskem, zda chci jen parťáka na výlety či podobné aktivity, k čemuž je aplík předurčen, jelikož svou rodinu bezmezně miluje. Anebo mě plemeno nadchlo a budu chtít v budoucnu také přispět do chovu? Potom navrhuji zakoupit psa/fenu standardního a absolvovat těch několik málo investic, které jsou k uchovnění potřeba, jak jsem již psala výše a ještě rozeberu níže. Ale i bez těchto ambicí není na škodu mít pejska či fenku pěkného vzhledu, předpokladu zdraví a dobrého charakteru.
Osobně mi přijde přijatelnější koupit si pejska nestandardního, pokud nemám chovatelské ambice.
Dále si musíme stanovit čas, který jsme ochotni pejskovi věnovat, kde bude pejsek bydlet, tzn., kde bude jeho místečko, kde bude mít soukromí a dostatek klidu k odpočinku. Kdo se o něj bude převážně starat, krmit ho a vychovávat či cvičit. Appenzell není rozhodně pes, kterého můžete připoutat k boudě nebo zavřít na celé dny do kotce. Potřebuje blízký kontakt se svou rodinou, což ale neznamená, že neumí být sám na zahradě nebo v místnosti pro to určené např. po dobu, kdy jste v práci nebo děti ve škole.
Appenzellský salašnický pes je aktivní pes. Není to ale "pérák", který bude vyžadovat neustále nějakou akci, ale bude rád i za občasné lenošení s páníčky nebo skromnou hru či relaxaci na zahradě nebo u vody. Běh u kola, házení frisbee disku nebo jen tak trénován agility (i bez závodních ambicí) bude také jeho oblíbenou aktivitou. Applíci mají rádi vodu, i když mnozí dělají zprvu drahoty, než si to přiznají a najdou v plavání opravdu oblibu J.
V každém případě je velmi důležité psa socializovat, podstatnou část dobrých návyků by měl mít pejsek už od chovatele, nový majitel by měl v socializaci určitě pokračovat, minimálně následující rok až dva v závislosti na temperamentu jedince. Čím více času strávíte v jeho mládí na správné socializaci a navykání psa na různé podněty, tím pohodovější budete mít následující roky!
Za co platíte při koupi štěněte s PP?
Chovatel, od kterého si vybíráte štěně, vynaložil nemalou energii, čas a v neposlední řadě peníze k tomu, aby vzniklo vámi vybrané štěňátko.
Sám si před lety pořídil štěně-fenu, se kterou absolvoval min. dvě výstavy, na kterých svou fenu předvedl, min. jedna z nich byla klubová výstava (umístění či hodnocení není rozhodující).
Dále fenu vyšetřil na DKK a DLK (dysplazie kyčelního a loketního kloubu) a založil chovatelskou stanici CHS (toto není nutné, je možné chovat na jinou chovatelskou stanici, většinou se tak stává v rodné CHS).
Dále si dal práci najít vhodného a co nejméně příbuzného psa na krytí (u málopočetného plemene, jakým appenzell bezpochyby ještě je, je nulová příbuzenskost ještě téměř vzdáleným cílem, ale už se také takové případy najdou) a následně platil za krytí samotné (mnohdy i cestu do zahraničí a ubytování na místě, mnohdy se kryje dvakrát za sebou, po 2 dnech), vyšetření feny na progesteron při hárání, určující vhodnou dobu na krytí, následně za kontroly u veterináře, zda probíhá březost v pořádku a případné výdaje okolo porodu.
Někdy se mohou při porodu přihodit komplikace, jako je císařský řez. Dále nechává štěňata očkovat, odčervovat, čipovat a poskytuje jim i matce výživnou stravu.
Majitel psa je ušetřen mnoha výdajů oproti majiteli feny, ale v zásadě mu jde také o zachování chovu, proto psa nechá řádně vyšetřit a uchovnit.
Odchov štěňat není jen mazlení se s krásnými voňavými štěňaty, ale mnohdy i různé komplikace a starosti ve snaze zajistit jim výborné podmínky pro růst a dobrý start pro jeho dlouhý a spokojený život.
Přejeme pevnou ruku při volbě správné chovatelské stanice!
V naší CHS se snažíme o co nejlepší odchov, jak je popsáno výše, proto nás neváhejte v případě zájmu o štěně od nás kontaktovat
informace o tomto úžasném pejskovi naleznete nejen na stránkách klubu:
www.kssp.cz/plemena-appenzell-standard.html
Appenzellský salašnický pes - standard (zdroj www.kssp.cz)
Appenzellský salašnický pes (Appenzeller Sennenhund)
Standard FCI č. 46 ze dne 5.5. 2003
Země původu: Švýcarsko
Datum publikace platného originálního standardu: 25. 3 2003
Použití: Honácký, ovčácký, strážní pes a pes ke hlídání domů a statků. Dnes také všestranný pracovní a rodinný pes.
Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.
Krátký historický přehled: V roce 1853 byl appenzellský salašnický pes poprvé popsán v publikaci „Tierleben der Alpenwelt“ (Život zvířat ve světě Alp) jako „jasně štěkající, krátkosrstý, středně velký, mnohobarevný salašnický pes“, který se „vyskytuje v určitých oblastech ve zcela vyrovnaném typu podobném špici, jednak k ochraně stavení, ale i ke shánění stád“. V roce 1895 vyzval velký aktivní příznivec tohoto plemene, lesní Max Sieber, švýcarskou kynologickou společnost SKG, aby pro appenzellského salašnického psa něco udělala. V roce 1898 poskytl vládní rada kantonu St.Gallen 400,- švýcarských franků na pozvednutí chovu appenzellského salašnického psa. Z pověření SKG byla vytvořena komise, byly stanoveny charakteristické vlastnosti plemena a na výročním trhu v Alstättenu bylo vyhledáno 9 psů a 7 fen. Ti obdrželi prémie od 5,- do 10,- franků. V důsledku toho se v roce 1898 objevilo na první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru 8 appenzellských salašnických psů ve zkušebně zavedené třídě „salašničtí psi“. Díky podnětu Prof. Dr. Alberta Heima, který se silně angažoval v otázkách švýcarských salašnických psů a také přijal appenzellského salašnického psa, byl v roce 1906 založen klub „Appenzeller Sennenhunde Club“ s cílem udržet toto plemeno v jeho přirozeném stavu a dále ho rozvíjet. Povinným zápisem štěňat do plemenné knihy appenzellských salašnických psů tak začal cílený čistokrevný chov.
V roce 1914 zpracoval Prof. A. Heim první platný standard. Původní chovatelskou oblastí byly kantony Appenzell; dnes jsou psi této rasy chováni po celém Švýcarsku, ale i za hranicemi v mnoha jiných zemích. Pojem "appenzellský salašnický pes" je dnes jasně vymezen a toto plemeno je od ostatních švýcarských salašnických psů jednoznačně odlišeno. Navzdory tomu, že appenzellský salašnický pes našel již mnoho příznivců, je jeho chovná základna stále velmi malá. Jen zodpovědným chovem bude možné udržet a upevňovat přirozené a vynikající dědičné vlastnosti tohoto plemena.
Celkový vzhled: Tříbarevný, středně velký pes, téměř kvadratické tělesné stavby, v celém rozsahu harmonických proporcí, svalnatý, velmi pohyblivý a hbitý, s chytrým výrazem obličeje.
Důležité proporce:
- Kohoutková výška k délce trupu = 9 : 10, trup spíše podsaditý než příliš dlouhý.
- Délka tlamy k mozkovně = 4 : 5.
Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný. Mírně nedůvěřivý vůči cizím; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.
Krk: Spíše krátký, silný, suchý.
Ocas: Vysoko nasazený, silný, střední délky, hustě osrstěný, chlupy na spodní straně poněkud delší; V pohybu stočený těsně nad zádí, nesený ke straně nebo uprostřed. V postoji se toleruje visící ocas různého tvaru nesení.
| Hrudní končetiny: Silná, suchá stavba kostí. Dobře osvalené, při pohledu zepředu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce. | |
|
Plece: Lopatka dlouhá a šikmo uložená. Nadloktí: Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka. Úhel mezi lopatkou a nadloktím není příliš tupý. Loket: Dobře přiléhající. Předloktí: Rovné, suché. Přední nadprstí: Při pohledu zepředu tvoří prodloužení předloktí rovnoběžných linií; při pohledu ze strany velmi lehce skloněné. Tlapy: Krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky. |
|
|
Pánevní končetiny: Silná, suchá stavba kostí. Dobře osvalené, při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce. Zaúhlení typické pro toto plemeno působí dojmem poměrné „strmosti“ pánevních končetin. |
|
|
Stehna: Poměrně dlouhá, s pánevní kostí (kyčelní kloub) tvoří poměrně malý úhel. Kolenní klouby: Poměrně otevřené. Lýtka: Zhruba stejně dlouhá nebo jen o málo kratší než stehna. Suchá a dobře osvalená. Hlezno: Poměrně vysoko postavené. Zadní nadprstí (nárt): Svislá a paralelně postavená, poněkud delší než přední nadprstí; nejsou vytočená ven, ani vbočená dovnitř. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování paspárků zákonem zakázáno). Tlapy: Krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky. |
|
Chody: Silný posun zezadu, prostorný pohyb vpředu. V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.
Osrstění: Patrová srst, pevná a přiléhající. Krycí srst hustá a lesklá. Podsada hustá, černá, hnědá nebo šedá; prosvítání podsady je nežádoucí. Lehce zvlněná srst jen na kohoutku a hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.
| Zbarvení: Základní barva je černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky. Malé hnědočervené odznaky (skvrny) nad očima. Hnědočervené odznaky na lících, na hrudi (vlevo a vpravo v oblasti ramenního kloubu) a na končetinách, přičemž hnědočervená je vždy mezi černou respektive havanově hnědou a bílou. | |
|
Bílé odznaky :
|
|
Velikost: Kohoutková výška u psů činí 52 – 56 cm, u fen 50 – 54 cm. Tolerance 2 cm v obou směrech.
Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.
- Chybějící pohlavní výraz.
- Velmi dlouhý nebo neharmonický trup.
- Jemné nebo příliš hrubé kosti.
- Nedostatečné osvalení.
- Velmi těžká nebo velmi lehká hlava.
- Kulatá mozkovna.
- Příliš silně vyjádřený stop.
- Příliš dlouhá, příliš krátká, úzká, špičatá tlama. Hřbet nosu jiný než rovný.
- Příliš silně vyvinuté pysky.
- Chybění více než jednoho PM1 (1. třeňový zub).
- Příliš silně vyvinuté líce.
- Kulaté, vystupující nebo světlé oči.
- Příliš malé, příliš velké, příliš vysoko nebo příliš nízko nasazené uši.
- Pronesený hřbet, kapří hřbet.
- Spáditá záď nebo přestavěná záď.
- Vtažené břicho.
- Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý; chybějící předhrudí; příliš krátká hrudní kost.
- Volně stočený ocas, špička ocasu se ještě dotýká kořene ocasu.
- Nedostatečné zaúhlení hrudních nebo pánevních končetin.
- Vytočené lokty.
- Měkká nadprstí hrudních končetin.
- Kravský postoj.
- Podlouhlé, oválné tlapy (zaječí), málo klenuté prsty.
- Nesprávný průběh pohybu, například chody krátké, strnulé, nízko u země, křížící se pohyb atd.
- Prosvítání podsady.
-
Vady kresby srsti:
- Černé tečky v bílých skvrnách.
- Přerušená lysina.
- Průběžný široký bílý obojek.
- Rozdělená bílá na hrudi.
- Bílá dosahující zřetelně nad zápěstí (holínky).
- Chybějící bílá na špičce ocasu a tlapách.
Vylučující vady:
- Bojácnost, agresivita.
- Podkus, předkus, zkřížený skus.
- Entropium, ektropium.
- Modré oko, skleněné oko.
- Srpovitý ocas (špička ocasu se již nedotýká kořene ocasu), jednoznačně zavěšený ocas, zalomený ocas.
- Jiný druh srsti než patrová srst.
- Chybějící trojbarevné zbarvení.
-
Základní barva jiná než černá nebo havanově hnědá.
Psi vykazující patrné psychické abnormality a nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.
Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.