Každý, kdo nás zná, asi ví, je Deminka náš první a tudíž nejsrdcovější pejsek, kterého doma máme. Stalo se jí ale něco, co nás hodně poznamenalo, a proto jsem se rozhodla o jejím příběhu napsat.

Bylo babí léto roku 2015 a u nás doma začala nějaká vlna smolného období. Po letním hárání Babu postihl zánět dělohy, což poměrně rychle a snadno vyřešila kastrace a potíže se naštěstí odporoučely. Nicméně u Deminky tou samou dobou přišly potíže na mléčné liště. Objevil se jí na jednom cecíku absces, který jsme čistili a proplachovali.
Ve zhruba stejnou dobu také začala močit krev. Při návštěvě veterináře a vyšetření ultrazvukem jsme viděli cosi pulsujícího a připomínajícího nádor. Toto podezření se naštěstí vyvrátilo při operaci, na kterou jsme Deminku po pár dnech poslali. To pulsující cosi byly močové kameny, některé o velikosti pětikoruny. Bylo jich opravdu mnoho a jak o sebe třely, na utz se jevily jako pulzující útvar. Velice se nám ulevilo, že to byly "jen" kamínky a Demince taktéž.

Bohužel absces na liště se při dalším hárání na jaře 2016 znovu ozval a k němu ještě vytékající hnis z dalšího cecíku. Objednali jsme ji tedy na další operaci s tím, že jí odeberou celou lištu a část z druhé strany a zároveň vykastrují (březen 2016). Vše se zdálo být v naprostém pořádku, rána dlouhá cca 40 cm se dobře hojila.

Po cca měsíci jsem si všimla, že jeden vnitřní steh se snaží prodrat kůží ven. Podle veta běžná záležitost, tou dobou se vnitřní vstřebatelné stehy rozpouští a buď je tělo vstřebá nebo vyloučí, například skrz kůži. Nevěnovali jsme tomu tedy další pozornost a jen jsme sledovali celkovou kondici feny a hojení rány.

Jedno květnové a pěkné nedělní odpoledne, když už se Deminka zdála být zahojená a v dobré kondici zvládnout procházku do nedalekého lomu, jsme konečně vyrazili ven. Holky si trochu zaplavaly a strávily tak po dlouhé době v klidovém režimu čas oblíbenou činností.

V pondělí nato jsem si všimla, že má Deminka v tlamě ranky na dásních a jazyku. Myslela jsem si, že se poranila o klacek, se kterým si v tu neděli hrála. Ten večer měla tmavý průjem, což jsem zjistila až další den. Spojila jsem si to s tím klackem a poraněním a myslela si, že je to natrávená krev z toho poranění.
Ten den jsem měla nějaké vyřizování a vrátila se až pozdě odpoledne. Jako obvykle jsem vzala holky na venčící procházku, na kterou Deminka odmítala jít. Jen polehávala. Nějak se mi podařilo ji přesvědčit, aby s námi šla, ale už mi to začalo být podezřelé. Sotva se dobelhala domů z procházky, na které víc odpočívala než se venčila. Opět tmavý průjem.
To jsem již volala na veterinu a neznalá zmínila historku s klackem, rankami v tlamě a apatií. Podle veta stav, který vydrží do rána.

Ráno to již bylo ale zlé. Fena odmítala cokoliv, jen ležela, celá zbledla. Ráno jsem okamžitě jela na veterinu.
Co čert nechtěl, manžel byl zrovna v tyto dny na veletrhu, takže jsem si musela poradit s těžkým nemohoucím psem a malým dítětem sama.
Na veterině byla jen mladá drobná doktorka, ale nějak jsme zvládly Deminku dostat z auta (do kterého byl nadliský výkon ji i dostat). Neměla ani sílu vstát a pomočila se vleže. Ten pohled na slabého a nemohoucího psa nikomu nepřeji.

Doktorka nabrala krev, udělaly jsme RTG orgánů, ultrazvuk a pustily do ní infuzi. Podle krve rozpad krevních destiček. Podezření bylo na otravu, selhání autoimunitního systému a ještě na jakousi žaludeční vadu, která se ale vyskytuje spíš u jiných plemen. Musela jsem ji na veterině nechat a jen čekat, zda se její stav zlepší.
Pokud by se stav nezlepšil, bude potřeba podat jí transfuzi. Takže jsem začala shánět přes všechny známé i neznámé vhodné psy - dárce krve.
Druhý den ráno nepřišlo žádné zlepšení, ba naopak, bez podání transfuze bychom o ni rychle přišli. Jenže na klinice nemají potřebné vybavení na transfuzi, proto jsem Deminku převezla do nemocnice v Brodě.

Tou dobou jsem již kontaktovala majitelku Deminčinýho syna z prvního vrhu a ti byli tak ochotni a během pár hodin přijeli s Luckym do Brodu a darovali nám krev.

Ten večer Deminka odcházela z nemocnice po svých a vysloveně vypadala jako by dostala do žil novou krev a tímpádem i život. Nebylo sice vyhráno, ale pohled to byl k nezaplacení!

Druhý den jsme transfuzi opakovali s jiným psem. Další den už dostala jen infuzi a proběhla opět kontrola krve, atd.

Výsledky byly lepší, destičky se ale stále netvořily, měla jen ty získané z transfuzí. Po víkendu jsme čekali netrpělivě na výsledky krve, které se zasílaly do Německa, aby zde potvrdili nebo vyvrátili autoimunní poruchu krvetvorby.
Výsledky sice přišly až v cca polovině týdne, nicméně potvrdily právě poruchu autoimunity.

Okamžitě byla nasazena léčba kortikoidy a pravidelné kontroly krve. Organismus Deminky se pomalu začínal probírat. Během jedné kontroly v brodské nemocnici si jeden veterinář při pečlivém prohmatání Deminčinýho bříška všiml, že má "díru v břiše"! Přesně řečeno v místě, kde byla provedena jarní operace, odběr mléčné lišty a kastrace. Evidentně ten "neškodně" se uvolňující vstřebatelný steh se sice začal vstřebávat, ale břišní stěna v tom místě nebyla vůbec srostlá!
Díru jsme pár dní sledovali, ale bohužel se začala nebezpečně zvětšovat v důsledku vypadávání dalších stehů u nesrostlé břišní stěny, až do rozměrů, kdy se již v otvoru začal objevovat podkožní tuk a hrozilo vyhřeznutí nějakých orgánů (např. střev).

Stáli jsme tedy před rozhodnutím, zda nechat kýlu otevřenou a čekat jestli se něco dostane ven, což bychom nemuseli hned poznat a komplikace by byla hned na světě. Druhá možnost byla reoperace, ale s rizikem, že se bude při léčbě kortikoidy rána hůř hojit.
Obě cesty znamenaly nejistotu a jasné komplikace, rozhodli jsme se podstoupit reoperaci.
Stehy na vnitřní šití jsme zvolili nevstřebatelné, pevné, které v těle prostě zůstanou, pro případ, že by se opět břišní stěna "rozhodla" nesrůst.

Rána se ale hojila dobře....zvenku....uvnitř i tentokrát došlo k rozpadu jednoho stehu a tudíž tvorby malé dírky v břiše, kde svalovina prostě nesrostla. Tuto kýlu bedlivě sledujeme, sice se nezvětšuje, ale stejně nám nedá spát.

Za cca 3 měsíce po postupném snižování dávky léků jsme léky začátkem srpna vysadili. Kontrolní odběr krve a zjištění, zda autoimunní systém pracuje jak má, jsme udělali začátkem září a podle nich je zatím vše v pořádku. 

Vedlejší účinky léčby se nás ale nevyhnuly a Deminka má momentálně velkou nadváhu, se kterou bojujeme. Na jedné pidi venčící procházce koncem července si nešikovně zvrkla nohu.

Noha se bohužel ani po několika týdnech klidu a mazání gely a fixací nelepšila. Naopak se kotník celý zbortil a byla nutná operace. Diagnóza: Ruptura plantárních tarsálních vazů. Na začátku září byla provedena artrodeza tarsu s použitím externího fixátoru jako dočasné stabilizace. Od té doby chodíme opět na kontroly a převazy dlahy a pevně doufáme, že kosti brzy srostou a Deminka už zase bude krásně chodit. Mezitím stále podstupuje dietu a snažíme ji zhubnout, což při klidovém režimu a bolestivé noze v kombinaci s pochmurným podzimem moc dobře nejde. Nicméně pevně věříme, že již brzy bude všem trablím, které Deminku poslední rok trápí, konec a budeme si moci užívat společných chvil.

Jsme moc rádi, že to vše vůbec přežila a že je v rámci možností "zdravá"!!! Vše se jí snažíme vynahradit láskou a péčí a pevně věříme, že si užije stáří v naší smečce s těmi, kteří ji moc milují ♥

Nicméně i přesto, že je možná už zdravá, do budoucna nám skončilo období klidu. Pro Deminku to také znamená konec s veškerými aktivitami, i kdyby jí bylo sebelépe. Žádné dovolené, psí akce nebo výstavy ve třídě veteránů, na které jsme se moc těšili.

Samozřejmě, my jsme moc rádi, že to vůbec přežila a že je v rámci možností "zdravá"!!! Vše se jí snažíme vynahradit láskou a péčí a pevně věříme, že si užije stáří v naší smečce s těmi, kteří ji moc milují ♥